Když přestáváme zvládat stres: Jak si pomůžeme sami?
Vleklý stres dokáže proměnit život v malé peklo. Můžeme se jej zbavovat s pomocí odborníka – psychologa, psychoterapeuta, kouče nebo také lékaře. Další možnost je pustit se do boje s chronickým stresem sami. Je to těžké, ale často je to úspěšná cesta.
Pro situace vyvolávající chronický stres je typické, že nás drtí nároky, jejichž zvládání je nad naše síly. Ne už typické, avšak docela časté je, že na vzniku takové situace máme svůj podíl. Nemusí být velký, na začátku mohly stát ty nejlepší úmysly poprat se s lákavou výzvou, ale na cestě k jejímu zdolání se mohou vyskytnout nečekané a silné překážky, takže nám věci přerůstají přes hlavu a s naším životem to začíná jít z kopce. Právě tehdy je nejlepší začít u sebe.
Od stop techniky k akci
Důvěrně chronický stres může poznat ten, kdo nadmíru pracuje. Trvalé přepínání, vyčerpání a „nestíhání“ však ve finále mohou vyústit v nespavost, poruchy spánku, únavový syndrom, syndrom vyhoření. Nezřídka se však dostavují také celkové vyčerpání organismu a úzkostné stavy.
Ty na „dříče“ velice silně doléhají ráno, po probuzení, kdy na sobě doslova fyzicky cítí „hroznou deku“ a hlavou se mu dokola honí, co hrozného se zase dnes stane. Černé myšlenky mohou přeskočit k nejbližším a začne se bát o rodinu, o děti. První pomoc je pokus takové myšlenky přerámovat – „co všechno se mi dnes stane pěkného“. Vypadá to lacině, není to vůbec snadné, ale myšlenky pouze na ošklivosti nevedou k žádnému řešení a člověku je hůř a hůř.
Od přerámování je to kousek k tzv. stop technice. „Když nás začnou pronásledovat černé myšlenky nehledající východisko, je důležité se na sebe nezlobit, uvědomit si, že to nikam nevede a říci si: dost! Takhle se jen propadám hloub a hloub. Je třeba okamžitě zaměstnat hlavu něčím jiným, oběhnout dům, udělat si kávu, popovídat si s přáteli. Člověk si racionálně musí říct: tohle mi nepomůže. Může se stát, že zakrátko se duševní bahno vrátí, pak platí znovu nasadit stop techniku,“ říká psycholožka Hana Taněvová.
Hlava si podle ní musí jednak aspoň chvilku odpočinout, jednak člověk se stop technikou získává jistý nadhled nad problémem, jehož hlodavé působení však ani stop technika nezastaví. Když už pak člověk mele z posledního, je podrážděný, doma zvedá hlas na děti i na manželku, špatně spí a začíná mít i fyzické obtíže, jde o signály, že je čas zatáhnout za ruční brzdu a změnit věci samotné. Avšak kroky jako dokázat si říci o úlevu v práci, nebo dokonce zaměstnání změnit, vyžadují ještě větší vůli, odvahu a zdravý rozum než aplikace stop techniky. „Je normální, že se člověk bojí věcí jako pokles životní úrovně nebo výpověď, ale od určitého momentu je na jedné misce vah strach a na druhé věci jako zdravotní kolaps, rozvod apod. Je to situace buď, anebo. Když se sesypu, stejně nebudu vydělávat,“ říká psycholožka.
První na řadě je pečující
Další velkou skupinou lidí, kteří potřebují naučit se čelit chronickému stresu, jsou ti, kdo se o někoho dlouhodobě starají a dostali se na hranici svých sil. Nejčastěji to bývají matky, manželky nebo babičky a dokonale se na ně hodí metafora „dýchací masky“.
Jejím základem je situace, kterou důvěrně každý zná z letadla. Před odletem vždy vyslechneme instrukci, že v krizové situaci je třeba nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě a teprve potom dítěti. Mateřská logika přitom velí opak, pečovat nejdřív o dítě, pak teprve o sebe. Podstata je však v tom, že poté, co by masku nasadil dospělý, dítě už nemusí zvládnout nasadit masku jemu. Proto je první na řadě on, protože spíš krizovou situaci zvládne.
„Je to hezký a názorný obraz. Kyslík je základní potřeba, takže nejdřív já musím mít uspokojenou základní potřebu, abych se mohla starat a pečovat o ostatní. Pokud budu lapat po dechu, je jen otázka času, jak dlouho to vydržím. Paralyzovaná jsem dítěti na nic,“ vysvětluje Hana Taněvová a dodává, že metafora dýchací masky platí do značné míry i pro výše zmíněného „dříče“.
Jeho hlavu obvykle okupuje mentální stereotyp „Musím přece vydělat peníze a zajistit rodinu“. Pokud mu však tělo dává varovné signály a začínají konflikty v rodině, může to dopadnout tak, že vydělávat sice bude, ale rodinu už mít nebude. Nebo jej sklátí infarkt či mrtvice a v obou situacích jeho cíl ztrácí smysl. Nejdřív si musí zaranžovat život tak, aby to vydržel, aby měl nasazenou kyslíkovou masku, pak může svůj cíl naplňovat.
Kdy pomohou antidepresiva
Musíme si zkrátka v životě ohlídat i takové základní potřeby, jako je spánek a jídlo. Kdo se jen štve a životosprávu odbývá, ničí si duši i tělo. Nezanedbávat se v daném případě neznamená nějakou rozmařilost, ale sebezáchovné chování. Jde o celkový životní styl, v jehož rámci je namístě sladit cestu a cíl, umět se zastavit a zapřemýšlet. Bohužel lidi často zastaví až rozvod nebo zdravotní kolaps.
Tomu mohou předcházet panické a úzkostné stavy, od nichž pomáhá relaxační dýchání. „Panika znervózňuje a v takovém stavu začínáme zrychleně a povrchově dýchat. Začne se točit hlava, člověk se lekne, začne se bát, protože tomu nerozumí, úzkostnost se zvýší, hrozí mdloba, začne ho napadat, že musí mít aspoň rakovinu mozku. Musíme se zemnit, dát nohy na podlahu, opřít se o stěnu, mít co nejvíc stabilních bodů a soustředit se na hluboké dýchání, aby se kyslík dostal do organismu. Soustředění na dýchání odhání úzkostnost,“ vysvětluje Hana Taněvová.
Také zdůrazňuje, že je důležité vyvarovat se alkoholu a jakýchkoli drog. Ty v první fázi pomohou, ale člověk se pak propadne ještě hlouběji. „Někomu však mohou prospět antidepresiva, a to za předpokladu, že člověka nakopnou ke změně, k odhodlání něco se životem udělat. Jedinec, který jede na plný výkon, má nějaký rezervoár energie, od určité úrovně však už může čerpat pouze z rezerv. Pak jen leží a nemá energii, aby něco změnil. Antidepresiva člověka trochu postrčí nahoru, aby měl energii na onu změnu. Nemá smysl je brát, abych to takzvaně ještě déle vydržel,“ uzavírá psycholožka.