Účinná lenost: Sladký středověk a dobrý stres

Věděli jste, že obyvatel středověké Evropy si užíval mnohem více dní pracovního volna než dnešní Evropan? O přepracovaných Američanech nemluvě. A to jsme si mysleli, že nás moderní doba osvobodila od úmorné dřiny našich předků. Tak čemu jsou nám průmyslové revoluce, technologický pokrok a rostoucí HDP?

Jeden ze zakladatelů moderní ekonomie John Maynard Keynes v první polovině minulého století předpověděl, že díky stoupající produktivitě práce bude do roku 2030 ve vyspělých zemích volný čas převažovat nad pracovním. Významný francouzský ekonom Jean Fourastié o něco později předpovídal, že ve 21. století dosáhneme doby, kdy si každý z nás odpracuje za život pouhých 40 tisíc hodin. Zbývající, mnohem delší část životního času se budeme věnovat „ušlechtilostem“.

No, nedá se říci, že by jim to úplně vyšlo.

Jak úspěšně nás moderní doba vědy a pokroku osvobodila od té nekonečné, úmorné práce, která sužovala naše předky, se obzvlášť pěkně ukazuje ve výzkumech americké socioložky Juliet B. Schorové. Ta porovnala dobu pracovního volna, kterou si užívá průměrný obyvatel dnešních USA, s poměry ve středověku.

Podle historických záznamů měl běžný nevolník na anglickém venkově ve 14. století až 150 dní pracovního volna ročně. Dnešní běžný obyvatel USA má po roce v zaměstnání v průměru 8 dní dovolené ročně. A podle čerstvých průzkumů pracuje 70 % Američanů alespoň jednou do měsíce i o víkendu a 63 % z nich tvrdí, že jejich zaměstnavatel od nich práci o víkendech očekává.

Středověcí Angličané přitom byli na evropské poměry velcí pracanti. Podle historických záznamů měl třeba obyvatel Francie právo na 52 nedělí, 90 dní odpočinku a 38 svátků a Španělé dostali dohromady pět měsíců pracovního volna.

Hledáte nového manažera a ten nejlepší kandidát se rozhoduje mezi vámi a konkurencí? Nabídněte mu „benefity středověkého nevolníka“, a je váš. Takový incentive se nedá odmítnout.

Středověký kalendář byl totiž plný svátků, hlavně církevních, ale i světských, a životní milníky jako svatby a křtiny se slavily třeba týden. Ve všedních dnech se sice pracovalo „od slunka do slunka“, tedy od rozbřesku do setmění, což v létě obnášelo 16 hodin denně a v zimě 8, ale do téhle pracovní doby se započítávala pauza na snídani, pauza na oběd, pauza na poobědový spánek a pauza na večeři, občas i pauzy na dopolední a odpolední svačinu. Středověký člověk ve výsledku pracoval asi tak osm hodin denně.

„Rytmus života byl pomalý, až nenucený, pracovní tempo uvolněné. Naši předkové možná nebyli bohatí, ale měli hojnost volného času. Když přišel kapitalismus a zvedl jim příjmy, zároveň jim sebral jejich čas,“ píše Juliet B. Schorová.

A dokazuje na řadě historických dat, že 70 až 80 hodin práce týdně přichází až v devatenáctém století a je to patrně doba nejextrémnějšího pracovního vypětí v dějinách lidstva. Boj za čtyřicetihodinový týden tak byl bojem proti historické anomálii. 

A právě v době, kdy tento boj vítězně vrcholil, 40 hodin práce bylo uzákoněno a chráněno státem, napsali Keynes a Fourastié ty své optimistické předpovědi o tom, jak má práce nadále ustupovat. Do karet jim hrál technologický rozvoj a setrvalý růst produktivity.

Proč jim to tedy nevyšlo?

Práce už není tupá rachota, také proto si ji pouštíme k tělu

Od 70. let minulého století totiž nastupuje něco, co bychom mohli nazvat „zpětný pohyb“. Jak píše americký ekonom, politik a komentátor Robert B. Reich: „Začalo ubývat stabilních dlouhodobých zaměstnání, benefitů za odpracovaná léta, zeslábl vliv odborů i samo pracovní zákonodárství. Naopak přibývají částečné a negarantované úvazky, lidé rychle střídají zaměstnání, nezaměstnanost se z přechodného jevu změnila na permanentní stav.“ Není tedy divu, že v takových podmínkách lidé pracují dlouho přesčas a ve velkém stresu.

To však je jen jeden z faktorů.

Ona se totiž začala radikálně měnit také samotná podoba práce. V první půlce dvacátého století si lidé pod pojmem „být v práci“ představili dělníka u pásu, který jako Chaplin ve filmu Moderní doba opakuje až do úmoru pár stále stejných úkonů. Dneska si obvykle představíme klimatizovanou kancelář, kde se člověk věnuje leckdy velice kreativnímu zacházení s informacemi. Žijeme v éře informační revoluce, kterou americký futurolog Alvin Toffler nazval „třetí vlna“. Ta nám nabízí mnohem pestřejší škálu kariérních příležitostí, než měli lidé v minulosti, čímž živí naši potřebu úspěchu. Heslem je, že každý dnes může být úspěšný. Stačí na tom tvrdě makat. Vedle našich ambicí nás žene do práce stále lákavější nabídka věcí a zážitků, které se dají pořídit za peníze. A abychom nezapomněli – kreativita, která je v období třetí vlny podmínkou úspěšného výkonu, úzce souvisí s možností seberealizace. A když máme tvůrčí práci, ve které se realizujeme, tak v ní ochotně trávíme spoustu času. 

Jinými slovy, moderní práce nás osvobozuje od fyzické dřiny a tupé rutiny a nabízí stále širší škálu možností atraktivní kariéry, seberealizace a komfortu. Potíž je v tom, že jakmile se tahle nabídka stala normou, začali jsme ji vnímat jako příkaz. Kariéra, seberealizace a komfort jsou víceméně povinností, která nás celoživotně tíží a stresuje.

Není jen jeden stres

„Stres sám o sobě … je … prospěšný,“ říká známý psychiatr Cyril Höschl. Myslí tím takzvaný eustres, tedy napětí, které nám pomáhá zdolávat náročné úkoly a životní překážky. Toto napětí po jejich překonání odezní a vystřídá ho uvolnění a příjemné pocity a prožitky. Přesně tenhle typ stresu vyhledávají milovníci adrenalinových sportů.

Stres, o němž se v souvislosti s prací tak často píše, je ovšem jiného druhu a nazývá se distres. Profesor Höschl ho charakterizuje takto: „Život komplikují především události, které člověka přivedou do vlekle nevýhodného postavení, kladou na něj nadměrné nároky a vyvolávají vleklý stres, s nímž se nedokáže vyrovnat: například nepříznivá situace v manželství či permanentní šikana ze strany nadřízených, z níž není možno se vyvléct…“ Distres je tedy velmi nepříjemný, a navíc funguje jako spouštěč civilizačních onemocnění, od cukrovky přes vysoký tlak, infarkty, mrtvice a zhoubné nádory až po deprese…

Psychologové i různé studie potvrzují, že případů vyhoření z nekonečného stresu a přepracování poslední roky dramaticky přibývá prakticky po celém světě.

Demografickou skupinou, kde je dnes extrémní pracovní doba obzvlášť na vzestupu, jsou ředitelé a vyšší manažeři. Podle známého výzkumu ekonomky Sylvie Ann Hewlettové pracuje 45 % členů managementu velkých korporací přes 70 hodin týdně. A 60 % z těchto extremistů si bere jen část dovolené nebo žádnou dovolenou.

Ale Hewlettová při svém pozorování zjistila jednu důležitou věc – že 76 % těchto extrémních pracovníků miluje svoji práci, kterou popisují jako „nával adrenalinu“ nebo „drogu, neodolatelnou a návykovou“.

V jejich zaměstnání převažuje eustres. Práce je naplňuje a vzrušuje a přesčasy jim tolik nevadí (ačkoli takhle extrémní dávky se podepisují i na jejich zdraví a rodinném životě).

Vrcholní manažeři jsou totiž těmi, kdo obvykle rozhodují a rozdělují práci. Škodlivý stres spíše zažívají jejich podřízení, kteří musejí plnit nařízení shora a připadají si vůči němu často bezmocní.

To však neznamená, že práce, která člověka vzrušuje a naplňuje, je jen doménou vrcholových manažerů. Každý si může takovou najít. Což může vynervovanému a upracovanému čtenáři znít jako fráze, či dokonce cynismus.

Jedním z projevů distresu je totiž nerozhodnost a nedostatek odvahy řešit svoji situaci. Když takový člověk dostane radu „Vyberte si práci, která vás baví“ či „Sekněte se stresujícím zaměstnáním“, srazí ho to psychicky ještě hloub.

Ale pro něco se rozhodnout je jediná naděje. A pak své rozhodnutí uskutečnit a vytrvat. Jiná cesta není a je jedno, zda k tomu dospějete sami, nebo s pomocí partnera, kamaráda, psychologa, lékaře či faráře.