Účinná lenost: Naučte se zabíjet čas.
Jinak začne čas zabíjet vás.

Patříte k těm, kteří nesnášejí, když někdo přijde na schůzku pozdě, protože máte pocit, že si neváží vašeho drahocenného času? Snažíte se produktivně využívat každé minuty svého dne a rádi opakujete, že čas jsou peníze? Iritují vás všichni na jih od Milána, kterým všechno děsně trvá? Pak věnujte čas tomuto textu. Je o vás.

Dnešní člověk je plný paradoxů. Například tráví spoustu času sněním, jaké by to bylo báječné, nějaký čas nic nedělat, nemuset odpovídat na maily, prostě jen vypnout telefon i myšlenky na práci. Dnešní člověk chce vypadnout někam pryč, nejlépe na pustý ostrov, daleko od civilizace, poslouchat v noci cikády a popíjet u toho pinot noir.

To všechno by chtěl. Jenže toho není schopen.

Ruku na srdce, když už se dostaneme do situace, kdy máme čas na to, nic nedělat, většinou zjistíme, že se prostě neumíme jen tak „flákat“. Místo poslouchání cikád sáhneme bezmyšlenkovitě po chytrém telefonu, aby nám během odpočívání náhodou neutekly nějaké zprávy. A když už jsme u toho, tak odpovíme i na pár e-mailů a přidáme strašně odpočaté selfie na Facebook, aby všichni viděli, jak intenzivně jsme odpojení.

Poznáváte se? Nejste sami

Podle amerického fyzika a spisovatele Alana Lightmana je neschopnost vypnout jedním z největších rizik současné civilizace. Ve své nové knize „In Praise of Wasting Time“ (Chvála plýtvání časem) tento profesor prestižní univerzity MIT popisuje, jak naše neustálá „zapnutost“ vede nejen k různým otravným společenským nešvarům, jako je neschopnost soustředit se na jednu věc nebo nutkání číst si během schůzek s lidmi zprávy od jiných lidí. Je i příčinou výrazného úbytku kreativity a dramatického nárůstu depresí, především u mladých lidí, kteří s mobilními technologiemi vyrostli.

„Průměrný americký teenager pošle 110 zpráv za den,“ píše Lightman. Navzdory tomuto neustálému propojení s ostatními – nebo spíše právě kvůli němu – si připadá osamělý. Je osamělejší než teenageři kdykoli v minulosti. „Současní mladí jsou neustále propojení, ale nevědí, jak být sami se sebou,“ dodává Lightman. Mají také ustavičně pocit, že když dělají jednu věc, přicházejí tím o něco jiného, z čehož pak plyne věčná frustrace, už zmíněná osamělost a také úzkosti a deprese.

Lightman cituje experiment, při kterém psychologové z Univerzity ve Virginii nechali studenty sedět samotné v místnosti, bez telefonů a jakýchkoli jiných materiálů k zabavení. Nechali je tam sedět celých dlouhých 12 (!) minut. Ukázalo se, že většina studentů není schopna jen tak sedět a nic nedělat. Obzvlášť alarmující bylo zjištění, že 67 procent zkoumaných mladých mužů a 25 procent mladých žen radši dobrovolně podstoupilo elektrický šok, než aby museli tak dlouho sedět a věnovat se svým vlastním myšlenkám.

V čem je problém?

Mysl potřebuje odpočívat, doopravdy odpočívat, aby se revitalizovala. Ta neustálá stimulace a permanentní příjem informací, jakkoli banálních, jí nepomáhá.

Závislost na mobilních technologiích je skutečná, lékařsky uznaná diagnóza, ale málokdo z nás si uvědomuje, že touto závislostí trpí. K čemuž přispívá právě to, že můžeme dennodenně pozorovat, jak tou samou závislostí trpí víceméně všichni kolem nás. Což tuhle diagnózu tak trochu „normalizuje“, od deprese nám to ale moc neulehčí.

Lightman je sice ze starší generace, ale přiznává, jak snadno se i on sám stal na chytrém telefonu a hlavně na rychlosti přijímání informací závislým. Uvědomil si to, když trávil čas v jedné malé vesničce v Kambodži, kde místní nemají elektřinu ani tekoucí vodu, natož internet. Tamní ženy jezdí každý den na kole prodávat zeleninu do vesnice vzdálené patnáct kilometrů. Když se jich ptal, jak dlouho jim ta cesta trvá, neuměly mu odpovědět. Nikdy nad tím nepřemýšlely.

Teprve tam si profesor uvědomil, jak vzdálené je jeho vnímání času od toho jejich. Od chvíle, kdy se ráno probudí, je každá jeho minuta spojená s nějakým smysluplným projektem. Vstane z postele, zkontroluje maily, vyřídí telefony, naplánuje pracovní obědy... Jeho den je série časových fragmentů, které jsou do poslední minuty využity. Objeví-li se někde třeba jen desetiminutová skulina, má pocit, že ji musí nějak smysluplně využít. Někomu zavolat. Zajít do čistírny. Dočíst noviny. Postupně se i on stal vězněm věčně zapnutého, stále rychlejšího světa.

Uvědomil si, že naposledy vnímal čas jako vesničanky z Kambodže v době, kdy byl ještě žákem na základce a ze školy se vracel pěšky. Tehdy ještě nikam nespěchal a měl čas jen tak zbůhdarma pozorovat žáby v potoce a věnovat se svým myšlenkám. Profesorovi došlo, že už jeho děti tenhle „luxus“ plýtvání časem neměly. V době, kdy vyrůstaly, se již věřilo, že čas se musí využívat produktivně, takže měly od útlého věku nařádkovaný program, přesný rozvrh aktivit a žádné volno ke koukání na žáby. Jeho děti navíc pozorovat žáby ani neuměly, protože byly navyklé na to, že jim odmalička někdo říkal, co mají pozorovat a kdy.

Stejně jako každá cesta do pekel, i tahle byla dlážděná dobrými úmysly. Následky „přeplánovaného“ života na nás začínají dopadat až teď. Ale podle Lightmana není všechno ztraceno.

Co s tím?

Zaprvé si musíte vůbec připustit, že i vy můžete mít problém vypnout. Kolikrát za den sáhnete po telefonu? Umíte být sami? Úplně sami, bez vnějších stimulů?

S osvětou je podle Lightmana třeba začít už v dětství, například zavedením každodenních desetiminutových pauz „ticha“, při kterých by studenti – bez internetu a bez mobilů – mohli jen tak meditovat nebo si psát svoje volně plynoucí myšlenky.

V zaměstnání je už složitější odpojit se od technologií a neustálého sledování času. Ale není to nemožné. Jde o to, aby si zaměstnavatelé uvědomili, že zaměstnanci, kteří mohou (a dokážou) načas „vypnout“, jsou ve výsledku produktivnější a kreativnější.

Profesor Lightman připomíná, že slavný skladatel Gustav Mahler chodil po obědě pravidelně na tří- až čtyřhodinové procházky, kdy v duchu jen tak bloumal mezi myšlenkami, a kdykoli ho napadlo něco zajímavého, zapsal si to do notesu. Zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung vymyslel a napsal největší část svého průkopnického díla během pobytů na svém venkovském sídle. Albert Einstein zase zdůrazňoval význam svého zvyku nechat své myšlenky volně přeskakovat mezi spoustou různých možností a variant, díky čemuž se mu dařilo nacházet spojitosti mezi koncepty, které do té doby nikoho nenapadlo dávat do souvislostí.

Každé pracoviště by proto mělo podle Lightmana mít jednu „tichou místnost“, kam by mohli zaměstnanci kdykoli odejít na půl hodiny meditovat nebo kde by prostě jen mohli být sami, bez telefonů a počítačů.

Rodinám pak profesor doporučuje strávit společně aspoň jednu „vypnutou hodinu“ denně, nejlépe při večeři, která by byla „svatá“, což znamená vyhrazená pouze k povídání.  Bez mobilů, počítačů, televizí, rádií, přehrávačů…

A každý z nás by měl sám strávit denně aspoň půl hodiny bez moderních technologií. Třeba čtením nebo procházkou nebo, dokážeme-li to, tichým sezením na jednom místě celých dlouhých 12 minut.

Pokud jste tento článek dočetli až sem, aniž byste mezitím rozečetli článek jiný, odpověděli na tři zprávy a přijali dva telefonní hovory, ještě na tom nejste tak špatně.