Vilda, Eda, Bobina

Ne, nejde o variaci na Tři kamarády, ani nepředstavujeme nové kolegy. Dnes to bude o jedné umíněné architektce, mlýnu s pohnutou historií a… možná přijde i číšník z Dejvic!

Rozhovor vedla Aneta Petroušková

V jihočeské Jistebnici v Sedlecké ulici stojí mlýn. Minimálně od začátku 19. století. Jeho poslední mlynář kolaboroval, takže o něj po válce přišel. Město tu ale nechalo dožít jeho syna Vildu, místního bohéma, který si až do své smrti v roce 2015 barvil vlasy i nehty načerno a nosil make-up a dámské šaty. „Byl svůj, ale rozhodně ne hloupý. V dětství ho zavírali do dětských domovů, ale on vždycky utekl zpátky do mlýna k mámě a sestře. Vytvořil si tu postupně svůj svět, kde nikoho jiného nepotřeboval,“ popisuje Bohumila Mrzenová, která v Sedlecké ulici bydlí celý život. 

Punk ve mlýně 
Když Vilda zemřel, město chtělo polorozpadlý mlýn zbourat. „Byla to ruina, bez vody a kanalizace, se zarostlým pozemkem. Ale mě ten dům zajímal jako hmota a historický objekt. Baví mě věci i domy opravovat a dávat jim druhou šanci. Bourání je nejjednodušší možnost,“ vysvětluje Bohumila neboli Bobina, shodou okolností architektka. A také samoživitelka s dnes čtrnáctiletou dcerou a zakladatelka zdejšího skautského oddílu, který dlouhá léta vedla. I když jí muselo být jasné, že má na další roky o zábavu postaráno, zazvonila u Vládi Švestky, nejbližšího souseda Vildy. Švestkovi tmavovlasému obyvateli mlýna všemožně pomáhali a Bobině proto Vláďa připadal jako ideální parťák k záchraně domu. I když se moc neznali. Přizvali ještě Vláďova kamaráda Mílu a ve třech založili Spolek Sedlecká. 

I když tehdejší zastupitelstvo nebylo záchraně domu nakloněno, Bobina se nedala. „Nechtěli nám mlýn pronajmout, ale nakonec nám ho za 150 000 Kč umožnili odkoupit. Akorát že jsme těch 150 000 Kč neměli. Měli jsme ale štěstí, protože za námi přišel jeden soused, náš velký podporovatel, a ty peníze nám dal.“ Když na to Bobina vzpomíná dnes, připadá jí to jako neuvěřitelný punk. 

„Ale od začátku bylo jasné, že to tak má být. Dům byl v šíleném stavu, ale ta energie a solidarita, které se kolem Vildova mlýna vytvořily, nás prostě hnaly dál.“

K trojici se postupně přidávali další lidé. Někdo pomáhal na brigádách, někdo finančně, další materiálově… Od roku 2018, kdy spolek Vildův mlýn koupil, se udělala nová střecha, dřevěná podlaha v mlýnici i vnitřní schody, vyčistil se pozemek i mlýnice a do května by měly být hotové záchody. „V květnu nám začíná sezona. Míváme tu v létě kulturní úterky, tedy koncerty, divadelní představení, přednášky, výstavy. Letos bych chtěla zkusit otevřít i o víkendech, ale zatím nevíme, jak vše zajistíme personálně.“ V posezení, které v roce 2020 v mlýně vzniklo, si může dát kávu každý, kdo se stane členem spolku a místo účtu zaplatí příspěvek.  

Kde se vzal Kašpar 
Bobina, která už kdysi kvůli skautské klubovně zachránila jiný rozpadající se objekt ve městě, do mlýna přilákala i divadelní spolek Kašpar. Kamarád ji jednou vytáhl na jejich představení do nedaleké tvrze ve Vlksicích a Bobina byla nadšená. Začala jim v Jistebnici prodávat na představení lístky, a nakonec se osmělila a zeptala se Jakuba Špalka, jestli by se do mlýna nepřijel podívat.

„Řekl, že jo. Přijel, v té době tam ještě zatékalo, v mlýnici byly dvoumetrové nánosy odpadků a celý pozemek byl zarostlý. Já už jsem ale měla vypočítané, kolik diváků se mezi ty stromy vejde. Jakub to všechno prohlédl a povídá: no, dobrý, a kde bysme jako hráli? No tady, ukázala jsem na pozemek.“ 

„A jakou byste chtěla hru? Mikuláše. Hm, a víte, že to je naše nejdražší hra a nejvíc náročná na herce? Vím. Jakub se zamyslel, a pak řekl, že je pro každou špatnost. A plácli jsme si,“ směje se Bobina. Když se pak dívala, jak odchází, říkala si, co to proboha provedla. 

To bylo v srpnu 2019, a přesně o rok později se na vyčištěném pozemku odehrála hra Mikulášovy prázdniny. Přišlo 153 diváků a od té doby hraje spolek ve mlýně pravidelně. „Vybudoval se mezi námi takový zvláštní férový vztah. V jednom rozhovoru Jakub prohlásil, že Jistebnice, to je fakt punk. Neteče tam voda, není tam vůbec nic, ale jsou tam milí lidi.“ Celý příběh je ještě o to hezčí, že Bobina v pubertě Jakuba platonicky milovala coby číšníka Edu v Šakalích letech.

Vážně jsem to já? 
Před několika lety potřebovala Bobina nový impulz, jen nevěděla přesně jaký. Na Facebooku na ni vyskočila reklama na program Silnější hybatelé. „Bylo tam napsáno, že setkání budou vždy v pondělí mezi 13. a 17. hodinou. A já jsem si říkala, to je výborný, budu si moct vybrat, někdy ve dvě, někdy ve čtyři… Nepochopila jsem, že to budou každý týden čtyři intenzivní hodiny,“ směje se. Na první přednášce si uvědomila, že je vlastně asi taky hybatelkou. „Do té doby jsem o tom nepřemýšlela. Jen jsem si pořád říkala, že by bylo dobré, kdyby Vildův mlýn někdo uchopil, nějaký šéf. A já bych mu třeba radila, jak to má dělat. Ale během prvních hybatelů mi došlo, že lídrem jsem já.“

Bobina je jedinou hybatelkou, která program absolvovala dvakrát. Loni na jaře zjistila, že tentokrát by se potřebovala posunout ne kvůli mlýnu, ale kvůli sobě. Aby mohla nový směr a energii zase vracet do Vildy. „Ivana Štefková mě přesvědčila, ať přijdu znovu, že tentokrát to bude jiné. A měla pravdu, tihle hybatelé byli přesně tím, co jsem potřebovala.“ V čem? „Pomohli mi odkrýt další slupku, která se týkala mého sebevědomí a profese. Celý život jsem říkala, že si hraju na architektku. Pak jsem se ale ocitla v situaci, kdy jsem si na ni musela přestat hrát a začít jí opravdu být. Uvědomila jsem si, že jsem toho už postavila docela dost, že tomu snad i rozumím, a začala jsem tu radost a drive z Vildy přenášet i do své práce. Strašně to ovlivnilo i moje podnikání, ujasnila jsem si, co umím, a co dělat chci a co ne.“

 

Nekonkurujeme kulturáku 
Jak dlouho se ještě bude mlýn opravovat? „Dlouho. Když tam vejdu, mám pocit, že jsme pořád na začátku. Člověk nevidí to množství práce, která už je za námi, ale té, co nás ještě čeká. V březnu zase začneme s brigádami, lidé už se na ně těší.“ Většinu peněz na opravy vybral spolek od lidí. „Nemám ráda dotace, protože nic v životě není zadarmo. Když si to na sebe nevydělá, objekt nežije, ani dotace to nezachrání. Nadace Via nás podpořila grantem na vybavení sousedského posezení, od kraje jsme na podporu kultury dostali dvacet tisíc korun a pět tisíc ročně nám dává obec na podporu kulturních akcí. Myslím ale, že teď se vztah s městem konečně láme. Máme zastupitelstvo, které nás před pár týdny vyzvalo, ať mu představíme naše plány. Mohli jsme vysvětlit, že nechceme konkurovat kulturnímu domu, jak o nás někdo říká.“

Šla by do toho znovu? „Když vezmu, co všechno mi to přineslo, energii, zážitky a lidi, tak ano. Oprava domu, jeho příběh a osudy jeho obyvatel vás donutí se zastavit, zamyslet a nesoudit,“ popisuje Bobina a dodává, že Vildův mlýn ukazuje, že je dobré znát a připomínat si historii. „Pro člověka je znalost historie jako kořeny pro strom. Bez nich taky nejde růst. No a my ve Vildově mlýně rosteme. A navíc si díky němu tykám s Edou!“