Ranní restart: mýty kolem tarifů, deficitů a demokracie

Týdenní přehled (ft. Jirka) V pátek vyjde předběžný odhad české inflace za březen. Mělo by dojít k poklesu cen pohonných hmot a cen dovolených, kde nicméně půjde o sezónní vliv. Směrem dolů by mohly jít i ceny některých potravin, nicméně zde je nejistota stále velmi vysoká, zvlášť když ceny v zemědělství stále rostou. Celkově by mohla meziroční inflace mírně zpomalit, ale rozhodnou právě ceny potravin. Březnová hodnota inflace může být důležitá ještě také z toho důvodu, že může naznačit směr cenového vývoje pro duben. Podle aktuálních dat a informací by totiž dubnová inflace mohla být blízko 2 %, což může (ale i nemusí) ovlivnit květnové zasedání ČNB. Z české ekonomiky přijdou tento týden také data PMI za březen, třetí odhad růstu HDP za čtvrté čtvrtletí loňského roku a v pátek pak maloobchod. V lednu vyšla data maloobchodních tržeb nečekaně negativně, a v pátek by tak hodnota za únor měla ukázat, zdali šlo o dočasný vliv ovlivněný rozkolísaností dat nebo o zhoršení poptávky v tomto sektoru. My se kloníme k tomu, že šlo o dočasný vliv, když z hlediska makro vývoje nedochází dle nás (alespoň zatím) k zásadnějším změnám. Meziroční růst tržeb by tak mohl opět zesílit. Kromě D. Trumpa bude tento týden zajímavé sledovat předběžný odhad březnové inflace za Německo, který vyjde dnes, a za eurozónu, který bude zveřejněn zítra. Z pohledu české ekonomiky budou důležité německé tovární zakázky. Trhy budou sledovat ale také data z amerického trhu práce. V tuto chvíli by v nich ale stále neměly být vidět významnější dopady hospodářské politiky nové americké administrativy, které se budou do dat dostávat postupně.

Letem světem Jasně, začneme Trumpem. Trump prohlásil, že je na Putina naštvaný, a že pokud Putin nebude spolupracovat na jeho mírové dohodě, tak uvalí na země, které nakupují ruskou ropu cla ve výši 25-50 %. Ve středu by měla být oznámená reciproční cla. Nemělo by jít jen o nastavení stejný celních tarifů. Trumpova administrativa zkoumá, i každé tarifní a netarifní opatření a přepočítává jej do hodnoty cla, včetně například evropské DPH. Logika DPH je podle Trumpa taková, že DPH omezuje schopnost evropských firem prodávat na evropském trhu a tak je nutí vyvážet do USA, čímž DPH způsobuje obchodní deficit USA s EU. K autům se dostaneme později. Tak, ale tím Trump nekončí: také prohlásil, že nežertuje, když říká, že bude amerických prezidentem i třetí období, navzdory současnému ústavnímu omezení. Ještě se smějete predikčním trhům, které odhadují, že USA budou demokracií po skončení tohoto prezidentského mandátu, jen na cca 60 %? Dnes důležitý soud ve Francii. Pokud rozhodne, že Le Pen (a spol.) zneužila peníze Evropského parlamentu, tak to zablokuje její prezidentskou kandidaturu ve 2027 (i když se bude moci odvolat). Ta aktuálně vede průzkumy, Macron už kandidovat nemůže. Čína má velký problém s příjmy do státního rozpočtu. Vloni poklesly o 3,4 %. Ještě v roce 2018 tvořily celkové příjmy státní správy a místních samospráv - včetně daní a prodeje půdy - celkem 29 procent HDP. Letos by plánuje, že to bude už jen cca 21 %. Zhruba polovina poklesu pochází z prudkého poklesu příjmů z prodeje pozemků, což souvisejí s krachem na trhu s bydlením, ale zbytek pochází ze slabých daňových příjmů, což je nový problém. Čína proto oznámila, že v letošním roce povolí zvýšení oficiálního cíle rozpočtového deficitu na 4 % poté, co se jej od globální finanční krize v roce 2009 snažila udržet poblíž 3 %. Analytici však tvrdí, že skutečný deficit je již mnohem vyšší, protože Čína v tichosti započítává velké množství dlouhodobých půjček, jako by to byly daňové příjmy. Srovnáme-li výdaje pouze se skutečnými příjmy, bez započtení výpůjček, vykazuje rozpočet ministerstva financí schodek rovnající se téměř 9 procentům ekonomiky. V roce 2018 to bylo pouze 3,2 %. To je masivní problém, který nepůjde dlouho před s sebou sunout.

Trumpovy cla na auta – kdo tu vlastně vyhrává? Donald Trump opět tasí obchodní zbraň nejtěžšího kalibru: cla. Tentokrát cílí na automobilový průmysl – 25% trvalé clo na dovoz aut a autodílů. Oficiálně se tím prý chrání americká národní bezpečnost, ale pod povrchem jde o ekonomický krok, který se míjí s realitou dnešního globalizovaného světa. Cato Institute ukazuje, že, navíc přinese chaos v dodavatelských řetězcích, vyšší ceny pro spotřebitele a méně pracovních míst – tedy přesný opak toho, co Trump slibuje. Dnešní automobilový průmysl v Severní Americe je hyperpropojený. Výroba komponent – třeba převodovky – často znamená, že se daný díl přepraví mezi USA, Kanadou a Mexikem i sedmkrát, než je smontován do auta. Pokud se při každém přejezdu aplikuje clo, náklady nerostou lineárně, ale exponenciálně. Jednoduchý kondenzátor pro sedačky může díky těmto celnicím několikanásobně zdražit – a stejně tak celé auto. Navíc i „Made in USA“ auta nejsou tak úplně domácí. Průměrně obsahují 30 až 91 % dílů z ciziny – a to nejen z Asie, ale i od nejbližších sousedů. Například Tesla nebo Ford spoléhají na importované díly skoro stejně jako na domácí výrobu. Cla tak dopadnou nejen na zahraniční vozy, ale i na ty, které se montují v Michiganu nebo Georgii. A to není jen problém výrobců. Spotřebitelé si připlatí. Odhady říkají, že nové tarify zvednou ceny aut z Evropy, Japonska a Koreje v průměru o 6 500 dolarů. Auta vyráběná v Mexiku zdraží o cca 4 500 dolarů. A to nepočítáme zdražení domácích aut kvůli dražším komponentům. Pro běžného Američana to znamená jednoduše tohle: za stejný peníz méně muziky, horší výbava a menší výběr.

A kdo zapláče nejvíc? Nižší a střední třída. Ti, kteří nejčastěji kupují levnější, často importované modely, které kvůli clům možná zmizí z trhu. Připomeňme si třeba „chicken tax“ – 25% clo na pick-upy z 60. let – které de facto eliminovalo levné evropské a asijské modely z amerického trhu. A co zaměstnanost? I tady Trumpova logika kulhá. Studie i historická data ukazují, že otevřený obchod pomáhá americkému průmyslu. Po uzavření NAFTA v 90. letech výroba aut i počet pracovních míst v USA rostl – v kontrastu s 80. lety, kdy dominovala protekcionistická opatření. Import není opakem domácí výroby. Naopak – obojí jde ruku v ruce. Když klesne import, klesá i export, protože klesá efektivita, investice i konkurenceschopnost. Snížení konkurence pak navíc umožňuje domácím firmám zvedat ceny, což nakonec odskáče spotřebitel. Zajímavé je, že i samotné automobilky (včetně Tesly) upozorňují, že nová cla jsou problém. A to včetně těch, které v USA vyrábí – protože globalizovaný řetězec jim zdraží výrobu. A s ní přijdou o konkurenceschopnost.

Obchodní deficit USA: kdo za něj může? Donald Trump, jeho vláda, MAGA vyhlásili válku americkému obchodnímu deficitu. Věří, že deficit je důkazem toho, že Amerika byla zrazena globalizací, že její pracovní místa byla „odvezena do Číny“ a že otevřený obchod slouží cizím zájmům na úkor amerických občanů. Jejich recept? Tvrdé celní bariéry a oslabení dolaru. Jenže když se podíváme pod kapotu makroekonomických dat, ukazuje se, že hlavní příčina amerického deficitu neleží v Pekingu ani v Bruselu – ale ve Washingtonu, konkrétně v jeho neschopnosti šetřit. Maurice Obstfeld rozbíjí jejich ekonomický mýtus. Začíná základní rovnicí, která se často přehlíží: Obchodní bilance = národní úspory − domácí investice. Spojené státy mají systémově nízkou míru úspor – a to jak kvůli klesající ochotě domácností spořit (americká míra osobních úspor klesla z více než 10 % v 60.–80. letech na méně než 5 % po pandemii), tak kvůli chronickým rozpočtovým deficitům vlády, které v roce 2024 dosáhly 6,4 % HDP. Na druhé straně investice zůstávají vysoké. Tato kombinace nutně znamená deficit běžného účtu – jinými slovy, USA si půjčují ze zahraničí, aby pokryly rozdíl mezi investicemi a úsporami. Navzdory této jednoduché logice se v americké debatě zakořenil jiný příběh – že obchodní deficit je výsledkem zahraničních machinací: Čína „nutí“ Ameriku kupovat její zboží, uměle snižuje svou spotřebu a hromadí přebytky. Další argument tvrdí, že USA jsou „vyvolené“ jako cíl zahraničních investic, a že zbytek světa "tlačí" dolary do Ameriky, což způsobuje deficit.

Obstfeld ale systematicky rozebírá tyto argumenty: 1) Pokud by hlavním viníkem byly zahraniční přebytky (např. Číny), měly by i jiné země s otevřenými trhy vykazovat podobně nízké úspory jako USA. To se ale neděje – Amerika je výjimka. 2) USA nejsou pasivní obětí. Mají nástroje, jak deficit snížit – například rozpočtovou konsolidací, která by vedla k poklesu kurzu dolaru a tím ke zlepšení obchodní bilance. 3) Tarify, jaké navrhuje Donald Trump, deficit zásadně nevyřeší. Můžou mírně ovlivnit úspory a investice, ale strukturální nerovnováhu neřeší. 5) Argumenty typu „cizinci chtějí hlavně americká aktiva“ také neobstojí – data ukazují, že investice do USA odpovídají přibližně podílu USA na globálním HDP. Není tu žádná iracionální „láska k dolaru“. 6) Historická zkušenost: v roce 2000 měla USA rozpočtový přebytek a nízkou nezaměstnanost, přesto obchodní deficit existoval. To podrývá argument, že deficity jsou „nutné“ k zajištění zaměstnanosti. Ano, některé zahraniční faktory ovlivňují výsledný deficit, jako například čínská fiskální stimulace nebo nízké evropské výdaje na obranu (= nízké investice). Ale dominantní příčina amerického deficitu je domácí politikou způsobený převis investic nad investicemi.