Když přestáváme zvládat stres: Jak nám pomůže psychoterapeut?
Chronický stres dokáže proměnit život v malé peklo. Odborníků, kteří mohou člověku v takové situaci pomoci, je více: psycholog, psychoterapeut, kouč nebo také lékař. Jak si z nich vybrat? To vám radíme v našem malém seriálu článků. Na závěr zamíříme k psychoterapeutovi.
Dlouhodobý stres vyvolávají situace, jež lidi uvrhají do nevýhodného postavení a zatěžují je nároky, jejichž zvládání je nad jejich síly: nemoc, rozvod, nesnesitelný šéf, práce, která člověka nenaplňuje. Protože takto životem zkoušeným se hroutí vztahy, snižuje se kvalita jejich běžného života i pracovní výkonnost, rozhodují se pro návštěvu odborníka: většinou psychologa či psychiatra, někdy dokonce obou.
Avšak často mívá chronický stres poněkud jiný zdroj. Je jím nějaká situace, která seodehrála v minulosti, takže již netrvá, avšak zamávala s naší psychikou tak, že ovlivnila naši schopnost zvládat život nebo některé jeho důležité sféry. Zde většinou nejlépe pomůže psychoterapeut. Proč?
Začněme malým srovnáním s fyzičnem. Například nošení nevhodné školní brašny vyústí ve špatný pohybový vzorec, následkem zlomeniny se sníží funkčnost končetiny. Oboje správnou rehabilitací napraví fyzioterapeut. Stejně tak existují „nápravné techniky“ zaměřené na naši hlavu, aby nám slovy psychiatra Cyrila Höschla „lépe šel život“. A odborníkem ovládajícím takové postupy, k nimž patří např. kognitivně behaviorální terapie, psychoanalýza, gestalt terapie či rodinná terapie, je právě psychoterapeut.
Rozdíl zde samozřejmě je. Ovšem ani ne tak v orgánu – nohu stejně jako fungování psychiky lze zrehabilitovat – jako v reakci na následky. Zatímco s nutností docházet k fyzioterapeutovi nemá nikdo žádný problém, uznat, že bez psychoterapie se obtíže nezlepší, pro nejednoho našince zase taková samozřejmost není.
Důvody? „Nejsem přece blázen,“ je nejběžnější reakce běžné populace, která léčbu slovem, uznávanou lékaři už v antice, stigmatizuje. Druhým důvodem je skutečnost, že jedinec topící se ve stresu a svíraný úzkostí hledá příčiny svého duševního diskomfortu ve svém přítomném každodenním okolí a netuší, že by jinak tyto tlaky zvládal, nebýt minulosti.
Je všechno zavřené? Musím to zkontrolovat
Skutečný zdroj svých problémů neznal ani úředník, jehož příběh nám psychoterapii přiblíží a u něhož stres vyústil v obsedantně kompulzivní poruchu. Dennodenně při odchodu z domova a z práce velmi dlouho kontroloval, zda zavřel počítač, vodovodní kohoutky, okna, dveře, sporák, karmu… Když s ním psychoterapeut procházel jeho dětství, ukázalo se, že ho jeho matka, která je celý život nadměrně starostlivá a pořád uklízí, velmi direktivně nutila, aby si večer zkontroloval obsah školní aktovky, načež jej ještě pokaždé zkontrolovala sama. Jako dospělý to nevnímal zle, chtěla přece jen „moje dobro, aby ze mě nevyrostl nějaký lajdák“.
Obsedantní chování u něj propuklo poté, co se s ním rozvedla první žena. Rozvod ještě zvýšil jeho už tak vysokou citlivost na stres. Když pak byl v práci povýšen, tlak nové zodpovědnosti způsobil, že o sobě začal více pochybovat. Začal pak ještě více kontrolovat vše od počítače po karmu, neboť čím více kontroloval, tím méně musel myslet na to, zda dostojí pracovním nárokům.
Psychoterapie probíhala jak v ordinaci, tak u úředníka doma, kde trauma působilo nejsilněji. Za hlavní nástroj byla zvolena metoda, kdy je klient vystaven situaci, která obsedantní chování vyvolává, a zároveň mu brání. Zprvu ji náš úředník prožíval pouze v představě, poté reálně. Musel z domu vycházet jako poslední a bez kontroly. Kdyby cítil, že situaci nezvládne, měl možnost vrátit se, pustit plyn, otevřít okna, pustit vodu atd. s tím, že pak vše jednorázově zavře a odejde bez kontroly.
Terapie slavila úspěch, klient se nutkavého chování dokázal zbavit. Zlepšení u něj nastalo i v práci, kde zvládl delegovat některé povinnosti na podřízené, také si začal počínat asertivněji, čímž si vydobyl větší respekt.
Mezi vědou a uměním
Uvedený proces byl samozřejmě mnohem bohatší, především co do rozhovorů mezi terapeutem a klientem. Náš úředník v jejím průběhu na spoustu podstatných souvislostí přicházel sám, což je jedním z cílů a zároveň podmínek úspěšné psychoterapie, v níž jde o jakési přeformátování klientových reakcí, vzorců jednání i chování a vztahů.
Takto si například propojil své obtíže s chováním své matky: „Ježišmarja, teď mi dochází, jak je to podobné. Chudák máma, ona mě to vlastně naučila…“ Terapeut pak použil metaforu, že maminku jakoby stále nosí v batohu na zádech, a vyzval klienta, aby se pootočil a něco jí řekl. Následovala ozdravná osvobozující reakce: „Mami, tak už se přestaň tolik bát … vždyť já nosím celej život ten tvůj strach … já už ho nechci … slez mi z těch zad a běž domů.“
Mají-li takovéto vrcholně důvěrné dialogy probíhat uvolněně a tvořit tak základ k výběru adekvátní psychoterapeutické techniky, jichž je nepřeberně, je nutné splnit řadu podmínek, z nichž dvě jsou tzv. absolutní:
- mezi terapeutem a klientem musí vládnout naprostá důvěra, aby mohlo vzniknout „podpůrné pracovní spojenectví“,
- nelze vyléčit, tedy navodit uspokojivější stav či prožitek u někoho, kdo na terapii sám aktivně nespolupracuje.
Na závěr ještě stručně, kdo je psychoterapeut. Může to být vystudovaný psycholog, psychiatr, což je lékařská specializace, ale třeba i speciální pedagog. Vždy to však musí být odborník, který úspěšně absolvoval psychoterapeutický výcvik. Každopádně zde platí, co říkal slavný doc. Jaroslav Skála, zakladatel protialkoholní léčby u nás: „Psychoterapie je delikátní směs vědy a umění.“